čas není,

jen řeky plynou

a uprostřed proudu loďka se kolíbá ze strany na stranu,

jak pírko kachní, neschopno bez křídla letět........

 

 

Narodil jsem se v jednom městě v severních Čechách.

Není to velkoměsto , které skýtá spoustu inspirace, kde to žije kulturním a společenským životem, které by ve mně vypěstovalo již od mala pocit světáckosti a sebestřednosti, ale není to ani město malé, které svým poklidným životem dává prostor poezii všedního dne, snům, kde je ticho.

Město, kde jsem se narodil je téměř ze všech stran roubeno horskými kopci, není zde vidět do daleka, není zde rozletu.

Za dob komunismu město průmyslu, dnes místo s největší koncentrací obchodních domů v Evropě.

Výstavba (jako ozvěna minulého "budování") a ruku v ruce sport, každopádně na vrcholové a profesionální úrovni.

Ani jedna z těchto věcí mne hlouběji nezasáhla, ačkoliv pocházím z rodiny architektů a stavařů. 

Zkrátka to vypadá, že jsem se narodil na úplně špatném místě, ale vlastně je to tak správně. Nic nemůže být nalajnováno a připraveno v příběhu tak, aby to logicky do sebe pasovalo a souhlasilo. Mnohdy jen pouhá náhoda a absurdní protiklad posunuje mou existenci blíže k zániku.

Zelená zahrada, třešně a jabloně, tajemná půda u sousedů, cesta za domem, ohínek mezi kameny. Malý hošík se nemůže těch krás nabažit. O prázdninách prolézá borové lesy a pískovcové skály, starou stodolu zná se všemi jejími pachy a kouzly, aby ho osud z ničeho nic zanesl na daleký Island, do Rejkjavíku, do cizí země, kde jeho otec pracuje na Československé ambasádě. Pár let tedy žije na ostrově mezi Evropou a Amerikou, ve vyspělé západní společnosti, zatímco doma vrcholí doba komunistického realismu. 

Až teprve později, když rodiče ještě zůstali v zahraničí a chlapec, vzhledem k věku a vzdělání žil u prarodičů počal vše co ho obklopovalo, to známé, to po čem na ostrově tolik toužil, vnímat hlouběji. Začal si uvědomovat cenu domova, skutečnosti, času a prostoru a začal kreslit, psát a malovat, ovlivněn svým moudrým dědečkem, který v něm probouzel zájem o hudbu, výtvarné umění a přírodu.

 Potom jsem ale vůbec nechtěl malovat, jelikož jsem musel kreslit, kreslit a kreslit, abych se dostal na uměleckou průmyslovku, kam mne nakonec nepřijali, pro nedostatek talentu. A tak se stalo, že jsem zvolil úplně jinou dráhu svého dospívání, dráhu vyvrhela, chuligána, undergroundového plagiátora a ponořil se do bahna rockové hudby se vším, co k tomu patří. Z toho mne vytáhla až moje současná žena Kateřina. Dodnes nevím, jak se jí to podařilo, ale podařilo se jí dokonce porodit mi dvě krásné děti Johanku a Františka. Možná že jim nejvíc vděčím za své probuzení.

Nicméně po několika letech jsem náhodou objevil na půdě olejové barvy, svého strýce, dědovu paletu a obrázky krajin na podlepeném kartonu a byl jsem zase zpátky v malování. Bude to znít pateticky, ale žádná výstava, žádná galerie, žádná publikace, či kniha mne neovlivnila tolik, jako ty staré skicáře, jako ta vůně třicet let starého terpentýnu.

Každý začátek je předzvěstí nějakého konce, ale co když není žádných začátků, ani konců?